Xenofanés z Kolofónu

Biografie

570 - 470 př. Kr.

Xenofanés, syn Ortomena, z Kolofónu v Malé Asii, opustil vlast a usadil se na Sicílii v Zankle (dnešní Messina), později se přestěhoval do Eleje, kde učil Parmenida a další. Pobýval také v Katánii. Vzdělán byl athénskými učiteli, podle některých autodidaktem. Psal epické verše, elegie, jamby, psal kritiky Hésioda a Homéra, polemizoval s Thalétem a Pythagorem.

Podle Demetria a Panezia pochoval syny vlastníma rukama, byl zotročen a prodán. Pythagorejci Parmeniskos a Orestadés jej vykoupili a osvobodili.

Stavěl se proti antropomorfizaci bohů a dokonce tvrdil, že jest pouze jediný bůh, věčný, všudypřítomný, ani určitý ani nekonečný, vše objímající a všechno vnímající.

Tvrdil, jako první, že nic nevzniká ani nezaniká, nic se nehýbe, jediné je všechno a je neměnné.

Učení

O principu a o bohu (podle Simplicia)

Jisté je, že princip (arché) je buď jediný, nebo není, to samé můžeme říci o mnohosti (principů); jestli je jediný, tak je nehybný, nebo se pohybuje; jestli je nehybný, tak je nekonečný, jak tvrdí Melissos ze Samu, nebo je určitý jako Parmenidés z Eleje, který ho nevidí v některém z přírodních živlů (elementů), ale v bytí, které skutečně je.

Xenofanés z Kolofónu, učitel Parmenida, pak předpokládá, že princip je jediný, jedno je bytí, které je vším. Toto jedno a všechno je ve všem přítomný, absolutní a dokonalý bůh. Dokázal, že bůh je nezrozený na základě toho, že vše, co vzniká, musí pocházet ze stejného (podobného), nebo z nestejného (nepodobného).

Stejné však je neměnné (nezměnitelné) od stejného: protože ze vztahu stejného se stejným nevznikne nic, co by dříve nebylo; pochází-li z nestejného, vzniklo by bytí z nebytí (něco, co dříve nebylo). Proto je bůh nezrozený a věčný.

Bůh není nekonečný ani určitý, protože nekonečné i nebytí nemá počátek ani konec, určit můžeme pouze to, co je v mnohosti (rozmanitosti, pluralitě) ve vzájemných vztazích.

Z toho důvodu bytí (bůh) není v pohybu, protože to, co je jediné, se nemá vůči čemu jinému jak pohybovat.

O Zemi a nebeských tělesech

Slunce se každý den sbírá z malinkatých jiskřiček. Země je rozložena do nekonečné šíře a tím pádem není obklopena ani vzduchem ani nebem. A je možné, že je nekonečno sluncí a nekonečno měsíců, které všechny pochází ze Země.

Pro Xenofanta by hvězdy mohly být zažehnuté mlhoviny, které ve dne zhasínají ve dne a v noci se rozžíhají jako uhlíky. Rozžíhání a zhasínání souvisí s jejich pohybem po obloze. Hvězdy, podle kterých se řídí námořníci, jsou mlhoviny (mračna) zvláštního druhu.

Při zatmění Slunce zhasne a po něm se zažehne nové. Při částečném zatmění jen pohasne.

Luna i ostatní nebeská tělesa jako komety a meteory jsou podle něj žhnoucí mlhoviny v pohybu.

O počasí a o moři

Změny počasí jsou způsobeny změnami teploty Slunce. Jakmile se přibližuje k moři, vznikají mračna a zvedají se větry. Blesky jsou důsledkem prudkého pohybu mračna.

Moře je slané, protože se v něm země rozpouští a moře se do země vsakuje. Důkazy o tom jsou mořské mušle obtištěné v horských skalách. U Syrakus jsou k nalezení v kamenech obtisky ryb a tuleňů, na Maltě dokonce všechny možné mořské druhy. Znamená to, že v pradávnu byla země pokrytá bahnem, do kterého se zvířata obtiskla, než bahno vyschlo. Všichni tito živočichové vymřeli, když se země ponořila v moře a stala se bahnem. Poté nastalo nové plození a takto se světy proměňovaly.

Dílo

Dílo Xenofanta se dochovalo ve fragmentech. Jsou to úryvky jeho Elegií, kritiky a část spisů O přírodě.

Kritika Homéra a Hésioda (fragmenty 10 - 18)

10. Pakliže se všichni od počátku učili podle Homéra...

11. Všechny záležitosti bohům přikládají Homér a Hésiodos,
které jsou mezi lidmi urážkou a výtkou:
krádeže, znásilňování, klamání.

14. Ale jsou smrtelníci, kteří vypráví, že se rodí bohové,
kteří mají stejné oblečení, stejné hlasy a postavy, jako oni.

15. Ale kdyby ruce měli býci, koně a lvi,
aby malovali svými pažemi a tvořili by jako lidé,
koně jako koně, býci jako býky, postav stejných,
by malovali bohy a tvořili by těla taká,
jaká sami mají podle svých vlastních proporcí.

16. Podle Etiopanů by bohové byli ploscí a černí,
podle Thráků blankytných očí a ryšaví.

17. Teprve kolem hotového domu se staví plot.

18. Ne tak, od počátku všechno bohové smrtelníkům vyjevili,
ale čekají, až časy k tomu nastanou vhodnější.

O přírodě (fragmenty 23 - 38)

23. Jediný bůh, mezi bohy a lidmi ten nejvyšší, v ničem podobný smrtelníkům, ani v podobě ani myšlením.

24. Ze své vůle vidí, vše myslí, vše vnímá.

25. Tvoří všechno bez námahy úsudkem své mysli.

Napsali o něm

Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1999 (6. vydání).

"Narodil se pravděpodobně kolem r. 580 př. n. l., pocházel ze západního pobřeží Malé Asie, osídleného Řeky, cestoval po celá desetiletí jako putující básník a pěvec po řeckých městech, až se nakonec usadil v Eleji a stal se zakladatelem tamější filozofické školy.

Je to Xenofanés, který smělým výpadem zahajuje útok filozofie proti starému řeckému náboženství. Zdá se mu, že bozi jeho doby, kteří mají mnoho lidských - až příliš lidských - rysů, nejsou hodni jména bůh. Vyčítá Homérovi a Hésiodovi, že bohům přisoudili činy, které mezi lidmi platí za hanebné, jako je krádež, podvod, cizoložství. V naučené básni, která se zčásti zachovala, zesměšňuje zlidštěnou (antropomorfní) představu o bozích: lidé si namlouvají, že bozi se rodí jako oni, že mají lidskou podobu, pohybují se z místa na místo, nosí oděv atd. Kdyby ale voli, koně a lvi měli ruce a mohli jimi zhotovit obrazy nebo sochy svých bohů, bezpochyby by jim dali podobu volů, koní, lvů, tak jako lidé svým bohům dávají podobu lidskou. Černoši své bohy tvoří černé, s ploským nosem, Thrákové modrooké a zrzavé. Ve skutečnosti lidé o bozích nikdy nevěděli nic jistého a nikdy také vědět nebudou. Jen jedno je pro Xenofana jisté: nemůže být množství bohů, jeden bůh nemůže vládnout nad ostatními. To, co je jevyšší a nejlepší, může být jen jedno. Tento bůh je všudypřítomný a jeho podobu ani jeho myšlení nelze srovnávat se smrtelníky. Nejvyšší bůh je ale pro Xenofana zároveň identický s jednotou celku světa, takže jeho nauka může být nazvána panteistickou.

Xenofanés je tedy první řecký filozof, který jako střízlivý logik vytáhl do boje proti tradičnímu náboženství, dále proti každému druhu pověry a proti víře v zázraky i proti nauce o putování duší. Tím, že ztotožnil nejvyšší bytost s jednotou celku světa, stal se zároveň zakladatelem nauky o věčném, neproměnlivém bytí za rozmanitostí jevů, nauky, která byla jeho žáky důsledně propracována." (str. 100)