Pythagorás ze Samu

Biografie

580/70 - 480 př. Kr.

Pythagorás, uprchlík ze Samu, syn Mnesarcha, vzdělán v Egyptě, představil Řekům učení filozofické a učil je rituálům obětním a posvátným. Pro své svaté působení a učení užíval velké slávy a dosáhl mnohých úspěchů. Mnozí mladí se chtěli stát jeho učedníky, mnozí staří neváhali věnovat nemalé prostředky na studia svých synů. Učil oproti tehdejším zvykům i ženy, které k němu chodily v zástupech. Mezi nimi si pak našel ženu výjimečnou a ctnostnou, Teanó, která se stala vzorem antických žen. Učenec zabývající se svobodnými uměními (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba), principy bytí, tvorbou abstraktních a konceptuálních teorémů (tvrzení).

Prve opustil Samos za studii v Egyptě a Orientu, podruhé prchl před tyranií do Itálie (Magna Graecia) do města Krotón kolem roku 523/520. Zde založil slavnou školu a těšil se velké vážnosti zde i v dalekém okolí (učil podle legendy i druhého římského krále Numa Pompilia).

Kolem roku 510 vypukla válka mezi Krotónem a mocným městem Sybaris. V bohatém a luxusem proslulém městě nastala revoluce, mnoho předních rodin bylo vyhnáno a majetek jim byl zabaven. Krotónští se uprchlíků nejprve ujali, ale po nátlaku a pod hrozbou války je hodlali vydat. Pythagoras přišel na shromáždění starších a uprchlíků se zastal. Krotónští sebrali vojsko, vybrali za velitele Milóna, šestinásobného olympijského vítěze a dobrého Pythagorova přítele a Sybaris navzdory trojnásobné přesile porazili. Pro tvrdošíjnost nepřátel pak město zničili do základů.

V Krotónu později vyvstal jakýsi Kylón, muž slavný, bohatý, ale krutý a násilný. Pythagorás a jeho žáci byli mu překážkou. Vedl proti nim štvavou kampaň a neváhal použít násilí. Pythagorás, muž pokročilého věku, se mezi roky 503 až 500 stáhl do ústraní a odešel do Metapontu, kde později kolem r. 480 zemřel. Jeho žáci však setrvali až do tragédie zosnované samotným Kylónem. Když se v domě Milóna shromáždili pythagorejci ke slavnosti a jednání, žháři zapálili dům a většina lidí v něm uhořela. Jen dva, Archippos a Lysis, se hbitým útěkem zachránili. To znamenalo konec pythagorejské školy v Krotónu. Archippos pak založil školu v Tarantu, Lysis se odstěhoval do Théb, kde se stal učitelem slavného Epaminonda.

Učení

Zabýval se geometrií a popisem kosmu. Objevil tzv. alogon, iracionální čísla v souvislosti s geometrií kosmických figur, později známými jako platónská tělesa:

• tetraedr (čtyřstěn, nebo pyramida),
• oktaedr (osmistěn),
• hexaedr (krychle),
• eikosaedr (dvanáctistěn)
• dodekaedr (dvacetistěn)

Je považován za autora Pythagorovy věty.

Pro popis světa užíval jako první slova kosmos - zdobný, nádherný.

Jeho studenti byli vázáni mlčenlivostí, nesměli prozrazovat tajemství pod hrozbou smrti. Jeho žáci se nazývali matematikoi - ti, co milují poznání, ti, co se učí. Matematikové, kterých bylo nejvíce dvacet, narozdíl od posluchačů - akousmatikos, se museli pravidelně učit, ctít posvátná pravidla, nosit stejný šat. Za svůj znak si matematikové zvolili dvanáct pětiúhelníků - tedy dvanáctistěn. Kdo by prozradil tajemství dvanáctistěnu, měl být vhozen do moře, jeho jméno vymazáno a mezi pythagorejci nemělo být nikdy více vysloveno.

Jako první představil Řekům náboženskou nauku o převtělování duší, o nesmrtelnosti duše, která se přemisťuje do všech živých bytostí podle určitých cyklů a musí se proto patřičně ctít vše živé.

V geometrii byl vzdělán v Egyptě, v aritmetice a kalkulu Féničany a Chaldejci (Babylóňany), dále v umění číst nebe, v rituálech a zbožném životě od Mágů. Pro své vzdělání se rozhodl žít v úplné čistotě, prost jakékoliv vraždy duší obdařených živočichů. Z toho důvodu se vzdal masa a jedl převážně vegetariánskou stravu, především luštěniny. K posvátným obětem ovšem používal zvířata k tomu určená, kohouty, kůzlata a selata, jehňata však nikoliv. Podle Aristoxena, Pythagorova životopisce z doby Aristotelovy, jedl asketa hlavně luštěniny, ale i fazole (boby) kvůli jejich laxativním účinkům, maso selat či kůzlat jíst též neodmítal (navzdory pozdějším pověrám, které tvrdily opak). Je však jisté, že pythagorejci od svého zakladatele vedli přísnou dietu a život v askezi.

Mezi další slavné Pythagorovy žáky vedle Archippa a Lysida patřili: Kerkops - básník a muzikant, učitel Orfea, učitele Aristotela, Petron - matematik, Brontinos - učenec a přítel Pythagora, Hippasos - matematik, filozof a učitel, Kaliphon - lékař, otec Demokeda, Demokedes - lékař perského krále Daria, autor lékařské učebnice, Parmeniskos - učitel Xenofanta.

Napsali o něm

Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1999 (6. vydání).

"Tento matematik, astronom a filozof se narodil na ostrově Samos a žil v období mezi rokem 580 a 500 př. n. l. Po dlouhých letech putování, které ho prý podle antických pramenů zavedlo i do Egypta a do Orientu - leccos v jeho učení to potvrzuje -, se stal učitelem a zakladatelem náboženského řádu v Krotónu, dnešním Crotone v jižní Itálii.

V číslech spatřuje pýthagorejská nauka vlastní tajemství a stavební prvky světa. Každé z čísel od 1 do 10 má zvláštní moc a význam, prodevším však dokonalá a úplná desítka. Harmonie světa - Pýthagorás byl první, který svět nazval "kosmem" - spočívá v tom, že je v něm vše uspořádáno dle číselných vztahů. Důkazem toho je Pýthagorovi především hudba. Zdá se, že byl první, kdo za harmonickým souzvukem tónů a za intervaly stupnic objevil číselné vztahy, nikolev ovšem mezi kmitočty, ale mezi délkami znějících strun.

Hudební harmonii Pýthagorás nalézá i ve stavbě vesmíru. Tak jako těleso v pohybu udává zvuk, který závisí na velikosti tělesa a rychlosti pohybu, tak i nebeská tělesa, když probíhají svou drahou, vyvolávají nepřetržitě znějící "hudbu sfér", kterou my ovšem nevnímáme. Tato kráná myšlenka (hudebně pochopené) harmone vesmíru se od dob Pýthagorových stále znovu vynořovala nejen jako básnický obraz, nýbrž i ve fyzice a astronomii.

S naukou o číslech Pýthagorás spojuje hluboké náboženské a mystické ideje, patrně orientálního původu, zvláště víru ve stěhování duší, která vykazuje značnou podobnost s naukou indickou. Podle ní prochází nesmrtelná lidská duše dlouhým procesem očišťování ve stále nových vtěleních, v nichž může přijímat i podobu zvířete. S tím souvisí stejně jako v Indii zákaz zabít nebo obětovat zvíře a požívat maso. Jelikož cílem života je vysvobodit duši čistotou a zbožností z koloběhu nových a nových zrození, vykazuje i pýthagorejská etika příbuzné rysy s etiku indickou: požaduje disciplínu, střídmost, zdrženlivost." (str. 98-99)

Livio, Mario. Je Bůh matematik? Praha: Argo, 2010.

"Pythagoras (asi 572-497 př. n. l.) byl zřejmě první, kdo byl jak vlivným přírodním filozofem, tak i charismatickým filozofem spirituálním - čili vědcem i náboženským myslitelem zároveň. Dokonce se mu připisuje zásluha, že zavedl slova "filozofie", což znamená láska k moudrosti, a "matematika" - vyučovací předměty.

Není vcelku pochyb, že Pythagoras se narodil počátkem šestého století před naším letopočtem na ostrově Samos blízko pobřeží dnešního Turecka. V mládí podle všeho hodně cestoval, zejména do Egypta a možná i do Babylonu, kde získal minimálně část svého matematického vzdělání. Nakonec se přesunul do malé řecké kolonie Krotón na jižním cípu Itálie, kde se kolem něj shromáždila skupina nadšených žáků a stoupenců.

Řecký historik Herodotos (asi 485-426 př. n. l.) se o Pythagorovi vyjádřil jako o "nejschopnějším filozofovi mezi Řeky" a předsokratický filozof a básník Empedokles (asi 492-432 př. n. l.) obdivně podotkl: "Byl však mezni nimi muž nesmírného vzdělání, který nabyl nejhlubšího bohatství vědomostí a byl největším mistrem odborných umění všeho druhu; kdykoli to celým srdcem chtěl, dokázal poznat jakoukoli pravdu o životech svých deseti, co pravím, dvaceti společníků. Ne všichni však byli Pythagorem nadšeni stejně. Filozof Herakleitos z Efesu (asi 535-475 př. n. l.) v poznámkách, které zřejmě vycházely z určité osobní rivality, sice oceňuje Pythagorovy široké vědomosti, rychle však přezíravě dodává: "Mnohoučenost rozumu nenaučí: jinak by byla naučila Hesioda i Pythagora."

Pythagoras a raní pythagorejci nebyli matematiky ani vědci v pravém smyslu slova. V centru jejich nauky spíše spočívala metafyzická filozofie významu čísel. Pro pythagorejce byla čísla živoucími objekty a univerzálními principy, které pronikají vším, od nebes po lidskou morálku. Jinak řečeno, čísla mají podle nich dva odlišné aspekty, které se vzájemně doplňují. Na jedné straně jsou nadána fyzickou existencí; na straně druhé to jsou abstraktní předpisy, na nichž je založeno všechno na světě." (str. 23 nn)