Parmenidés z Eleje

Biografie

515/510 - po 450 př. Kr.

Syn Pyréta z Eleje, žák Xenofana, nenásledoval ho však. Byl zákonodárcem (autorem elejské demokratické ústavy), filozofem, učitelem a pravděpodobně lékařem, vládcem a zvoleným "primátorem" Eleje, nejdůležitější kolonie maloasijské Fókaje. Kvůli svému poslání do pokročilého věku cestoval, jednal s nepřátelskými Syrakúsany i s Lukány a podařilo se mu dosáhnout míru. Za jeho vlády se stala Elea centrem vzdělanosti a významným léčebným střediskem (elejská medicína se praktikuje dodnes).

Filozofie je podle něj dvojí: ta podle pravdy a ta podle zdání (vnímání). Předznamenal tak problematiku jazyka, myšlení, poznání a vnímání ve filozofii a položil základy pro problematiku racionalismu a empirismu. Byl učitelem Zenóna, setkal se v Athénách se Sókratem, který o něm prohlásil, že je "ctihodný a zároveň strašný". Platón jej považoval za "otce" filozofie, Aristotelés ve svém díle navazoval na jeho myšlenky.

Byl první, kdo prohlašoval, že Země je kulatá a že je ve středu, jak tvrdil Anaximandros a ne excentricky, jak tvrdili pythágorejci. Dva jsou elementy, oheň a země, první je tvůrcem (demiurgem) a druhý je matérií (látkou, hýlé - dosl. bahnem), žárem (od bytí) a chladem (k nebytí) jsou stvořeny všechny věci. Člověk je zrozen ze Slunce, odkud pochází duše a z bahna (či bláta) Země. Duše a mysl jsou podle něj to samé.

Učení

O bytí a nebytí, o myšlení

Vnímání je dvojího principu - podle stejného a protikladem. Parmenidés, Empedoklés, Platón tvrdí, že podle stejného, Anaxagorás a Hérakleitos protikladem. Parmenidés vskutku nedal dohromady definici, ale jen to, že jsouce dva elementy, je vědomí v souladu s tím, co převažuje. Kdyby převažoval žár nad chladem, bylo by podobně myšlení lepší a čistší. Každopádně to však vyžaduje jistou promíšenost, kterou "má vždycky myšlení" jak potvrzuje (viz B 16). Ve skutečnosti je to stejné s vnímáním a míněním, pamatováním a zapomínáním; podle toho, co převažuje, lze něco chápat nebo nechápat; nic víc o tom neřekl. Uvedl jeden příklad o vnímání, že mrtvý nevnímá světlo, teplo ani zvuk, protože postrádá oheň (žár života), ale vnímá chlad, ticho a podobné protiklady. Celkově pak všechno bytí má takové vědomí. (A 46, podle Theofrasta)

O Zemi a nebeských tělesech

Pro Parménida se oblohy mísí, řídká a hustá, ze světla a temnoty. Kolem nich je pevná kupole, na způsob "zdi", pod kterou je ohnivá vrstva a přesně uprostřed je zase jedna kupole pevná a uvnitř jedna ohnivá. Uvnitř těchto pevných obloh se všechno mísí a vzniká, což je též příčinou pohybu a plození, kde též bohyně panují, které mají klíče a mají jméno Spravedlnost (Dýké) a Nutnost (Ananké). A kolem Země je vzduch, který se divokým tlakem vypařuje z kupole, zatímco z ohně se vydechuje Slunce a Mléčná dráha. Ze směsi vzduchu a ohně je pak Měsíc. Tyto oblohy jsou nad éterem, pod kterým je vrstva ohnivá, kterouž nazýváme nebem a pod níž je oblast obklopující Zemi. (A 37, podle Aetia, Pozn.: Jde o cibulovitý model vesmíru.)

Parmenidés míní, že Jitřenka je ta samá hvězda jako Večernice. Nebe je žhnoucí místo, kam zapadá Slunce a hvězdy. (A 40a)

O plození lidí, o mužích a ženách

Pro Parménida je stárnutí ve vztahu k úbytku životního tepla (horkosti). (podle Tertuliána, de anima, A 46a)

Snění je pro Empedokla a Parmenida ochlazení (úbytek životního tepla). (podle Empedokla, A 46b)

Ženy jsou podle Parmenida horčejší než muži. Ženy, které mají příliš krve, pak trpí výtokem. (A 52, Aristotelés)

Pro Anaxagora, Parmenida, se sémě z pravé části muže uloží do pravé části ženské dělohy, sémě z levé části do levé části dělohy. Pokud se strany prohodí, narodí se dívka. Pokud se sémě uloží do pravé části dělohy, jsou děti podobné otci, pokud do levé části, jsou podobné matce. Jestliže je semeno z pravé části muže, jsou děti podobné otci, jestliže z levé jeho části, jsou podobné matce. Pokud nastane soupeření stran bez jasného vítězství, jsou děti podobné oběma. (A 53, 54, podle Aetia; Pozn: Dochované fragmenty si často protiřečí a není jisté, co vlastně Parmenidés tvrdil. Přisuzuje se mu jako prvnímu, že vytvořil tzv. hematogenní teorii původu semene, tj. z krve. O semeni (zárodku) tvrdil buď, že je původem z obou - muže i ženy, nebo jen z muže se schopností nést oboje pohlaví, nebo vzniká smíšením od muže i ženy.)

Dílo

O přírodě (fragmenty)

3. ... jaká je věc stejná, ta k myšlení a která má být.

6. Musí se říkati a mysleti toto: bytí jest, nic není;

a toto pro mé napomenutí si pamatuj; to je vskutku první cesta výzkumu, kterou ti doporučuji,

a pak je to vskutku cesta, na které nic netušící smrtelníci, v jejichž prsou mysl bloudící,

jsou zanecháni slepí a hluší, ochromení, jako lidé bez úsudku,

kteří bytí a nebytí právě považují za stejnou věc a zároveň ze nestejnou,

a mají dojem, že všechno se v sebe obrací.

(Pozn.: Srov. via affirmationis, via negationis)

8. Nakolik je bytí k myšlení, natolik myšlení je k bytí. (v. 34)

13. Nejprvnější ze všech bohů byla Láska.

Napsali o něm

Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1999 (6. vydání).

"Xenofanův žák Parmenidés se narodil okolo r. 540 př. n. l. v Eleji, kde byl později ctěným občanem; stale se nejvýznamnějším filozofem elejské školy. Ve starověku byl jedním z nejváženějších filozofů vůbec. Přijal Xenofanovu myšlenku o neproměnlivém jsoucnu a systematicky ji formuloval.

V jeho naučné básni, dochované ve zlomcích, jsou proti sobě postaveny pravda a vědění na jedné straně, zdání a pouhé mínění na straně druhé. Pravého vědění se dosahuje čistým rozumovým poznáním. To ale učí, že může být jen bytí a nikoliv jsoucno. "Jen jsoucno jest, nejsoucno není a nemůže být myšleno." Jsoucnem se přitom rozumí to, co vyplňuje prostor, je tedy popírána možnost prázdného prostoru. Hypotéza pohybu vždy předpokládá nejsoucno - aby se mohlo jsoucno pohybovat na nějaké místo, musel by tam být nejprve prázdný prostor, tedy nic. Právě tak se to má s hypotézou vývoje, dění - neboť to, co se teprve má "stát", předtím ještě není "jsoucí". Z toho plyne u Parmenida smělý závěr, že vskutku nemůže existovat ani dění, ani pohyb, nýbrž jen neproměnlivě trvající bytí. Protože jsoucno vyplňuje všechno, není ani nějaké myšlení, které by stálo mimo bytí. Naopak, myšlení a jsoucno je totéž. Smysl, které předvádějí svět stálé změny a vznikání a stálého pohybu, klamou, jsou zdrojem všeho omylu." (str. 101n)

Castiello, Francesco. Guida di Elea: secondo Parmenide. 2018.

"Parmenidés, největší z Elejských, narozen 510 př. Kr., byl zákonodárcem, filozofem, vládcem, byl zvolen do úřadu "prytana", ekvivalent vysokého úřadu fókajských měst. Teorizoval o jednotě bytí a jeho křivolaké neomezenosti a kritizoval protikladnost iónské a italické filozofie mnohosti a proměn, předpokládal problém metody, kterou jazyk a myšlení musí užít, aby se dosáhlo pochopení reality vzhledem k tomu, jak iluzorní se nám zdá být. Charakterizoval v rozumu jedinečnou roli vědomí, které jediné umí proniknout slupku zdání, dovoluje uchopit hlubokou jednotu bytí, čímž Parmenidés postavil základy pro opozici racionalizmu a empirizmu, jež pak měla v historii zásadní roli ve vývoji moderní filozofie." (str. 16, překlad DJRV)

Patočka Jan, přednášky

Parmenidés I. záznam přednášky 11.3.1971

Parmenidés II. záznam přednášky  30.3.1971

Parmenidés III. záznam přednášky 6.4.1971

Parmenidés IV. záznam přednášky 11.5.1971