Hérakleitos z Efezu
Biografie
540? - 480? př. Kr.
Hérakleitos se narodil v Efezu jako člen aristokratické rodiny. Jeho život byl proto svázán s politickým děním tohoto významného města. Pravděpodobně byl zákonodárcem, měl kněžské a společenské povinnosti. V jisté době se stáhl do ústraní do asylu Artemidina chrámu. Ke konci života odešel do hor a žil poustevnickým životem. Vypráví se, že se nemocen vrátil do města a hledal pomoc. Tu ale nenalezl, tak si zalezl do hnojiště a zemřel. Podle jiné verze ho sežrali psi.
O Hérakleitovi se vyprávělo a dodnes vypráví mnoho anekdot, ale jeho život i učení jsou zahaleny tajemstvím. Nejen proto se mu říká "temný" filozof. Pro svůj kritický až depresivně laděný styl také bývá nazýván "plačící". Je jisté, že byl mimořádným a originálním myslitelem, jehož enigmatické verše dodnes oslovují široké publikum.
Z jeho textů vyplývají často protichůdné závěry a výklad bývá stížen chybějícím kontextem. Sókrates prý o Hérakleitově knize řekl toto: "Čemu jsem rozuměl, je urozené, proto myslím, že takové je i to, čemu jsem nerozuměl. Jenom to potřebuje nějakého délského potápěče." Jako délští potápěči se pustíme do hlubin i my.
Učení
Arché - oheň, logos
Podle některých Hérakleitos pokládá za arché oheň, podle jiných za princip pokládá logos. Logos - moudrost, rozum, jediný bůh jsou pro něj synonyma řádu světa. Logos kormidluje život světa, chce být nazýván Bohem, ale zároveň být nepoznán.
Život
Vše v životě nevyhnutelně plyne: "Nevstoupíš dvakrát do téže řeky." (fr. 91)
Dalším tématem Hérakleitových úvah je zápas, spor, který je hnací silou života. "Zápas je všech otec, všech král, a jedny předvádí jako bohy, druhé jako lidi; jedny činí otroky, druhé svobodnými." (fr. 53) a "Naše žití je smrt jiných a žití jiných je naše smrt." (fr. 77)
Častým výrazovým prostředkem, ale i svébytným tématem jsou Hérakleitovy protiklady.
"Protikladné se shoduje – z neshodných věcí je nejkrásnější harmonie, a všechno vzniká sporem." (fr. 8)
"Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, únava odpočinek." (fr. 111)
"Bůh – den noc, zima léto, zápas mír, sytost hlad." (fr. 67)
Kritiky
Slavné jsou Hérakleitovy kritiky obracející se proti konkrétním osobnostem (proti Pythagorovi, Homérovi, Hésiodovi a dalším), ale také proti pošetilosti, pokrytectví a dalším lidským nešvarům.
"Ti nejlepší si místo všeho vybírají jedno, nehynoucí slávu místo pomíjivosti; mnozí však se sytí jako dobytek." (fr. 29)
"Když nechápající poslouchají, podobají se hluchým; vlastní řeč jim dosvědčuje: jsouce zde, jsou nepřítomni." (fr. 34)
"Ti, kdo neumějí naslouchat, neumějí ani mluvit." (fr. 19)
"Lidská mínění jsou dětské hračky." (fr. 70)
"Přes společný, jsoucí logos mnozí žijí, jako když mají své vlastní vědomí."(fr. 2)
"Pro bdící je svět jeden a společný, ale každý ze spících se obrací k vlastnímu." (fr. 89)
"...Ostatním lidem však zůstává skryto, co činí, když bdí, tak jako zapomínají, co dělají, když spí." (fr. 1)
O myšlení a učení
"Uvažovat – největší zdatnost a moudrost." (fr. 112)
"Neučenost je lepší skrývat." (fr. 95)
"Všem lidem patří poznávání sebe sama a uvažování'' (fr. 116)
"Je třeba, aby filozofové byli velmi dobře znalí velmi mnoha věcí." (fr. 35) Říká se, že Hérakleitos první užil slova filozof. Někteří to samé připisují Pythagorovi.
Dílo
Hérakleitovo dílo je nám zprostředkováno ve fragmentech, číslované a volně seřazené podle společných témat Hermannem Dielsem a jeho pokračovatelem Waltherem Krantzem (odkaz v němčině). Tradiční název jeho spisů O přírodě se nejspíše váže k prvním dvěma framentům a některým dalším. O struktuře, významu díla, o výkladu jednotlivých fragmentů se vedou do současnosti rozsáhlé akademické diskuse. Mezi slavné Hérakleitovy vykladače patřil Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Kromě výše uvedených citátů zde uvedeme krátký rozbor fragmentu 62, který je učebnicovým příkladem hloubky a složitosti "temného" filozofa.
Fragment 62
Řecký originál: ἀθάνατοι θνητοί, θνητοὶ ἀθάνατοι, ζῶντες τὸν ἐκείνων θάνατον, τὸν δὲ ἐκείνων βίον τεθνεῶτες. (Diels-Krantz)
TRANSL: athanatoi thnêtoi, thnêtoi athanatoi: zôntes ton ekeinôn thanaton, ton de ekeinôn bion tethneôtes.
IT: Immortali mortali, mortali immortali, viventi la morte di quelli e, della vita di quegli altri, morti. (Alessandro Lami)
EN: The deathless are deathful, the deathful deathless, with one living the other’s dying with the other dying in that other’s life. (David Myatt)
DE: Unsterbliche sind eigentlich sterblich, Sterbliche eigentlich unsterblich: indem sie den Tod jener leben, jedoch das Leben jener gestorben sind. (Hans Zimmermann)
Český překlad:
Pokud by někdo prohlásil, že jde o nepřeložitelnou slovní hříčku, nebyl by daleko od pravdy. Při jakémkoli pokusu o překlad totiž dojde ke ztrátě některého z mnoha významů v tomto enigmatickém výroku. Již jeho začátek nabízí více variant. "Nesmrtelní smrtelní, smrtelní nesmrtelní..." nebo "Nesmrtelní smrtelníci, smrtelní nesmrtelníci..." přičemž slovo nesmrtelník, nás již tahá za rozum, ačkoliv víme, že to je ten, kdo neumírá (žije věčně). Nevíme ale, kdo to vlastně je ten, kdo zároveň umírá - neumírá i když je nesmrtelný - smrtelný. Pravděpodobně jde o člověka, který je svou existencí napřažen mezi smrtí a životem, životem a smrtí. Užitím plurálu ale filozof naznačuje, že mu jde o něco společného, o život (dočasný i věčný) ve společenství lidí, jak naznačuje i druhý verš.
V druhé části výroku si můžeme pomoci fragmentem 77: "Naše žití je smrt jiných a žití jiných je naše smrt." Po dvojtečce by následovalo: "žijící ze smrti jedněch, kvůli životu druhých umírající." To ovšem přináší hned řadu dilemat. Kdo jsou ti, kdo žijí ze smrti jedněch (či druhých)? Smrtelní, nebo nesmrtelní? Nebo obojí zároveň, prostě lidé? Dalo by se to chápat i jinak a ponechme nyní stranou, kdo z koho žije či umírá.: "jedni žijící smrtí a druzí umírající životem." Co to ale znamená žít smrtí, umírat životem?
Ze spojení veršů bychom mohli vytvořit pracovní labyrint významů:
- Nesmrtelní jsou ti, kdo žijí ze smrti druhých.
- Smrtelní jsou ti, kdo žijí ze smrti druhých.
- Nesmrtelní jsou ti, kdo umírají kvůli životu druhých.
- Smrtelní jsou ti, kdo umírají kvůli životu druhých.
- Lidé - zároveň smrtelní i nesmrtelní - žijí ze smrti druhých.
- Lidé umírají kvůli životu druhých.
- Nesmrtelní umírají životem (životu).
- Smrtelní umírají životem (životu).
- Nesmrtelní žijí smrtí (ze smrti).
- Smrtelní žijí smrtí (ze smrti).
- Lidé - zároveň smrtelní i nesmrtelní - umírají životem, žijí smrtí.
Je zřejmé, že Hérakleitos nám chtěl sdělit něco nevýslovného, těžko pochopitelného, tajemství života a smrti, které se dotýká každého z nás. Chce, abychom si uvědomili, že náš život není bez souvislosti, ba je pevně spjat se smrtí nejen naší, ale také se smrtí (či životem) jiných (druhých). Náš život může znamenat pro jiné smrt, naše smrt může znamenat pro jiné život. Ale filozofovi jde ještě o víc - o naši nesmrtelnost. Ta může spočívat v životě druhých (např. sebeobětováním) a zároveň hrozí nebezpečí, že když usilujeme o naši nesmrtelnost (abychom se třeba zapsali v dějinách), lidé kvůli tomu umírají. Jde tak mimo jiné o poznání toho, zda a pro koho máme žít, nebo naopak umírat. Finální překlad ponecháváme čtenářům, aby si ve svobodě udělali názor sami.
Napsali o něm
Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1999 (6. vydání).
"V Efesu, tehdy kvetoucím městě - za jeho hradbami stál kupř. největší iónský chrám, počítaný mezi sedm divů starého světa - se ve vznešené rodině okolo r. 540 př. n. l. narodil Hérakleitos, kterému potomci dali přídomek "temný".
Hérakleitos byl samotář, tupitel davu a nepřítel demokracie; v životě i v myšlení hledal vlastní, dosud neznámé cesty. Své myšlenky uložil ve spise o přírodě. Je to spis napsaný vyhroceným, svévolným, obrazy a příměry oplývajícím stylem, usilující o co nejsevřenější výraz a pro svou aforistickou stručnost - pravděpodobně též úmyslně - rovněž spis temný. Více než sto jednotlivých zlomků, které se nám dochovaly, rozhodně tímto dojmem působí. Ve vysokém věku se prý Hérakleitos zcela odloučil od lidí a žil jako poustevník v horách, kde se živil rostlinami - pravděpodobně byl prvním poustevníkem na evropské půdě.
Učenosti ve smyslu pouhého mnohovědění si Hérakleitos cení málo. Množství vědění neformuje ducha; kdyby to dokázalo - říká výsměšně na adresu několika před ním žijících myslitelů -, pak by jistě osvítilo Hésioda, Pýthagoru i Xenofana. Jde o to nalézt jednu myšlenku, která otevírá tajemství světa.
Také Hérakleitos spatřuje Jedno mimo mnohost. Ale nevidí je, na rozdíl od Parmenida, jednoduše v neproměnlivě trvajícím bytí, a dění a mnohost pro něho není jen klam. Nevidí je však ani v opaku, totiž v nekonečném toku všech věcí. Zde je často nepochopen jak pozdějšími kritiky, tak již svými současníky, např. Parmenidem, jehož nauka o bytí snad byla zformulována přímo v opozici k Hérakleitovi. Hérakleitos ovšem pronesl výrok: "Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky" (neboť přitekla mezitím nová voda a také my sami jsme podruhé již jiní); a slavná slova "Vše plyne, nic netrvá" se sice nenacházejí mezi zachovanými fragmenty, ale antičtí i novodobí učenci mu je jednomyslně připisují. Zřejmě tedy zakoušel tajemství času a věčné změny s takovou naléhavostí jako málokdo jiný. Avšak velikost jeho poznání tkví v něčem jiném: v tom, že za nepřetržitým tokem a v něm přece spatřil jednotu, totiž jednotný zákon. Jednotu v mnohosti a mnohost v jednotě!
I Hérakleitos zřejmě předpokládal jednu substanci, ale nikoliv jako Míléťané vodu nebo vzduch. Mluví o praohni, z něhož podle věčného zákona - "podle míry" - jeho vzplanutím a uhasínáním vystupuje svět se svými protiklady a opět se do něho navrací. Pravděpodobně nemyslí oheň doslova, ale v obecnějším a přeneseném významu, řekli bychom např. jako pra-energii. Tomu nasvědčuje i okolnost, že tento původní oheň je zároveň božský a že Hérakleitos považuje lidskou duši za jeho část.
Velký zákon, podle kterého se z pra-energie nepřetržitě rozvíjí mnohost, je jednota protikladů. Veškerý vývoj se odehrává v polární souhře protikladných sil. "Bůh je den i noc, zima i léto, boj i mír, nasycení i hlad." V boji ideje s ideou, člověka s člověkem, muže s ženou, třídy s třídou, národa s národem se utváří harmonická celistvost světa. V tomto smyslu je boj, válka "otcem všeho, králem všeho". Každá věc potřebuje k svému bytí svůj protiklad. "Nechápou, jak shodné a neshodné spolu souhlasí: zpět obrácený souhlas jako u luku a lyry." Proto nemají pravdu ti, kdo touží po tom, aby veškerý boj skončil a nastal věčný mír. Neboť pomine-li tvůrčí napětí, zavládne naprostý klid a nastane smrt. Proto by pro člověka nebylo dobré, kdyby dospěl k cíli všech svých přání. Neboť je to nemoc, která činí zdraví příjemným; jen ve srovnání se zlem se ukáže dobro, jen vzhledem k hladu nasycení, jen vzhledem k námaze klid.
Touto naukou o sounáležitosti a spolupůsobení protikladů vytvořil Hérakleitos model dialektického učení o vývoji, které po více než dvou tisíci letech od jeho smrti znovu ožilo u Hegela a v dialektickém materialismu myšlenkově se přiblížit tajemství dění...
Pro zákon světa Hérakleitos poprvé užívá slova "logos", jež v řečtině znamená zprvu jednoduše "slovo", pak "rozumnou řeč", pak vůbec rozum. Úkolem člověka je, aby poznal logos, světový rozum, který vším vládne. Je moudré prodrobit se jeho zákonům. Čím více poznáváme, že naše duše je jen částí všemocného logu, do něhož se pak po smrti vrací - "jako světlo, které za noci vyhasíná" -, tím více se učíme podřídit mu v dobrovolném odevzdání naši vlastní vůli a dosáhnout onoho duševního míru, v němž jedině může člověk nalézt štěstí. Neboť "pro boha jsou všechny věci krásné, dobré a spravedlivé; avšak lidé považují jedno za nespravedlivé, druhé za spravedlivé".
Učení Hérakleita z Efesu představuje první obsáhlý filozofický systém na řecké půdě. Hérakleitos nezkoumá na rozdíl od svých předchůdců a současníků jen látkový svět a jeho domnělé příčiny. Obrací svůj pohled také do propasti lidské duše - "sebe sama jsem prozkoumal," znějí jeho hrdá slova - a zařazuje člověka a jeho počínání do metafyzické souvislosti smyslu." (str. 102 nn)