Empedoklés z Agrigentu

Biografie

495 - 435 př. Kr.

Empedoklés z Agrigentu na Sicílii, současník Perikla, Prótagora, Sofokla a Sókrata, vynálezce rétoriky a učitel Gorgia, lékař a mág, měl sklony k velikášství jak svědčí i jeho verše, názorů jistě demokratických. Patřil k prvním eklektikům ( z řec. ek-lektos, ten, kdo vybírá), systematicky zpracovával spisy svých předchůdců i současníků. Podle legendy se vrhl do ohně sopky Etny, aby po něm, jakožto bohu, nezůstaly hmatatelné ostatky. Sopka však vyvrhla jeden jeho střevíc.

Učení

Čtyři elementy

Empedoklés ke známým třem elementům, vodě, vzduchu a ohni, přidal čtvrtý - zemi. Tyto elementy jsou trvalé, nezanikají do jednoho, ani z jednoho nevznikají. Jsou věčné, ale jejich podíl ve věcech (jsoucnech) se mění podle skladu a rozkladu, proto pravými a skutečnými principy (arché) jsou Láska (filiá, láska přátelská) a Spor (neikos, hádky). Díky činnosti Lásky se elementy skládají a díky Sporu se rozkládají. Je tedy podle něj šest principů (arché). (viz Aristotelés, Metafyzika)

Kolem Země jsou dvě hemisféry, jedna čistě z ohně a druhé ze vzduchu a trošky ohně, která je též známá jako noc. Slunce je odrazem ohně, Luna je jakási kroupa ze vzduchu s trochou ohně, světlo pochází ze Slunce. (viz Teofrastus)

O těle

Řízení těla se nenalézá v hlavě ani v hrudi, ale v krvi.

Dílo

O přírodě (dvě knihy)

Napsali o něm

Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1999 (6. vydání).

"Empedoklés, narozen asi r. 490 př. n. l. v Akragantu na Sicílii, státník, básník, učitel náboženství, prorok, lékař, divotvorce a filozof, je pro dějiny filozofie významnější jako muž, který z předchozích systémů vybíral některé myšlenky a snažil se je spojit v nový celek, než jako originální myslitel. Byl proto nazván eklektikem (tj. "vybírajícím"). Ve zlomcích jeho naučné básně je např. krásnou básnickou formou ztvárněna myšlenka o stěhování duší, kterou hlásal Pýthagorás a která je nám známa už z Indie. Nalézáme tu i myšlenku periodického střídání vzniku a zániku světa, rozvinutou Hérakleitem a dalšími. Mnohé myšlenky však byly vysloveny teprve Empedoklem, rozhodně v té výrazné formě, kterou jim dal on, a právě v nich spočívá jako trvalý význam. O nejdůležitejších se zde krátce zmíníme.

1. V mílétské přírodní filozofii byla za pralátku prohlášena nejprve voda, později vzduch, Hérakleitos za ni prohlásil oheň. V eleatské filozofii byla brána v úvahu jako pralátka spíše země. Empedoklés však poprvé staví tyto čtyři základní látky jako rovnoprávné vedle sebe a zakládá tím představu o "čtyřech elementech", ohni, vodě, vzduchu a zemi, jež je v běžném povědomí živá dodnes. Tím je stará přírodní fiozofie, která hledala jednu pralátku, v jistém smyslu završena.

2. Jako hnací a formující síly všeho dění se u Empedokla objevují síla sjednocující a síla oddělující, které nazývá láska a nenávist. Ve vývoji světa převládá střídavě jedna nebo druhá. Někdy jsou všechny elementy spjaty "láskou" v dokonalou, blaženou jednotu, jindy jsou roztrženy "nenávistí". Mezi těmito stavy jsou přechodná stadia, v nichž vznikají a zanikají jednotlivé bytosti.

3. Vznik živých bytostí probíhal podle Empedokla tak, že vznikaly nejprve nižší, pak vyšší organismy, nejprve rostliny a živočichové, pak lidé; nejprve existovaly bytosti, v nichž byla obě pohlaví spojena, později se pohlaví rozdělila do dvou samostatných individuí. To jsou představy, které připomínají pozdější vývojovou teorii.

4. V poznání platí dle Empedokla zásada, že každý element vnějšího světa je poznávám elementem stejného druhu v nás - myšlennka, která zaznívá i v Goethových slovech:

"Oko je jistě slunečné,
vždyť pro slunce by jinak bylo slepé ..."

S úmyslem posílit rozšířený názor, že je bohem - Empedoklés sám byl o svém božství přesvědčen - vrhl se prý podle antické tradice do kráteru Etny, aby tak byly zahlazeny všechny stopy po jeho smrti a mohla se vytvořit legenda o jeho nadpřirozeném konci. Sopka prý však jeho záměř zmařila tím, že vyvrhla jeden jeho střevíc." (str. 104n)