Anaximandros z Milétu

Biografie

610 - 545 př. Kr.

Anaximandros, syn Praxiada, z Milétu, filozof a učitel, žák a následník Thaléta. Zkoumal rovnodennost, slunovrat a zabýval se měřením času, rovněž zeměměřičstvím. Představil a rozšířil používání gnómonu (řec. "ukazatel stínu"), vynálezu mezopotámského původu (viz Hérodotos 2. 109).

Jako první filozoficky definoval princip (arché) jako apeiron (čes. nekonečno, bezmezno). Odkláněl se od názorů, že vše jsoucí vzniklo ze základních elementů, ba ani z vody, ale že to muselo být z jiné přirozenosti, nezjevené, nedefinované, nekonečné (apeiron). Nebe i světy podle něj vznikly z činitelů (faktorů), ze kterých se zrodil čas. Pozorováním proměn čtyř elementů došel k názoru, že ani jeden není podstatou ostatních a vysvětloval vznik světa v důsledku věčného pohybu pramenícího i zanikajícího v apeironu.

Učení

Fragment 1 podle Simplicia

"Anaximandros... o principu (arché)...řekl: věci, které jsou nekonečné... a činitelé (faktory, skutečnosti), ze kterých vznikají všechny věci jsoucí, jsou tytéž, do kterých všechny věci nutně zanikají, proto musí platit za své bytí oběť a náhradu, aby nastala spravedlnost podle řádu času."

Srov. Heideggerovu interpretaci: in Heidegger, Martin, and Ivan Chvatík. Anaximandrův výrok. Praha: OIKOYMENH, 2012.

Nekonečná přirozenost

Nebe i země pochází z určité bezmezné, nekonečné přirozenosti (fýsis - apeiron), která je věčná a nestárnoucí (fr. 2 podle Hippolyta), nesmrtelná a nezničitelná (fr. 3 podle Aristotela), božská. Protože z ní vše pochází, je i vznikání a zanikání neomezené a věčné. Tento nekonečný pohyb je podstatou nebe.

O Zemi a nebeských tělesech

Země není oproti nebi vytvořena z ničeho (z apeironu), ale její vznik je ve větší vzdálenosti od toho, z čeho všechny věci vzniknuly. Její forma musí být oblá, zakřivená, zakulacená jako kamenný sloup, na jehož vrchu je plocha, kde se nacházíme my a plocha, která je proti ní odvrácená (Fr. 5 podle Aetia). Země je pro Anaximandra nehybná, stojí ve středu kosmu (podle Aristotela).

Hvězdy se nalézají v ohni, který obklopuje velkou kosmickou kopuli vyplněnou vzduchem. V této kupoli jsou škvíry, kterými hvězdy svítí na nás a které jsou zakryty při zatměních. Luna je též světlem v kupoli, ale ve vlastní, jejíž dorůstání a ubývání je způsobeno zastiňováním otvoru. Mezi kupolí Luny a kupolí hvězd je kupole Slunce, asi osmnáctkrát větší než kupole Luny a dvacetsedmkrát větší než Země. (podle Hippolyta)

Pro Anaximandra byly hvězdy kulovité shluky vzduchu vyplněné ohněm, které na svém okraji (ústí) mají plameny. (podle Aetia)

Hvězdy, Slunce i Měsíc na nás svítí otvory, které vypadají jako "ústí dmychadla" (Fr. 4 podle Aetia).

O počasí

Hromy a blesky, víry, smrště a bouře si Anaximandros vysvětloval jako uvolnění napětí v mracích. Hrom považoval za zvuk větrem zasaženého mraku. Na otázku, proč mraky někdy jen hřmí a neblýskají, odpovídal tím, že závan (srážka větrů) nebyl dost silný, aby vykřesal oheň blesku.

Vítr je pro Anaximandra proud vzduchu, jehož části více řídké a vlhké jsou rozhýbány nebo zahřáty sluncem.

O přírodě a původu lidí

O moři Anaximandros tvrdil, že je pozůstatkem původní vlhkosti, jejíž většinu vysušil oheň a jehož zbytek se postupně spálí.

Z původní vlhkosti vznikli první živočichové, pokrytí šupinatou kůrou, aby mohli odolat vznikajícímu suchu. Z vody a zahřáté země pak vznikly první ryby a jim podobní živočichové. Z těchto živočichů pak vznikli lidé, jejichž těla jsou vlhké podstaty. Předkové lidí původně žili s rybami ve vodě, ale jakmile se o sebe naučili starat, sebrali se a rozložili se na souši. Proto také staří Heléni hojně uctívali Poseidóna a Sirény, protože pamatovali na svůj původ ve vodě.

Napsali o něm

Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha: Zvon, 1999 (6. vydání).

"Anaximandros byl stejně jako Thalés občanem Mílétu, a navíc přibližně i Thalétovým současníkem. Jeho život se klade mezi léta 611 a 549 př. n. l. V něm musíme po zpochybnění slávy Thalétovy spatřovat vlastního zakladatele filozofie jako samostatné vědy. Své názory uložil v nedochovaném spise, který nesl později často používaný název "O přírodě". Původním principem světa a příčinou všeho bytí je pro něho NEURČITÉ A NEOMEZENÉ (řecky apeiron), z něhož se vyděluje STUDENÉ a TEPLÉ, SUCHÉ a VLHKÉ. Svou myšlenkou, že Země - kterou si představuje jako volně se vznášející v prostoru - byla nejprve v kapalném stavu a při svém postupném vysoušení dala vznik živočichům, kteří nejprve žili ve vodě a později přesídlili na zem, anticipoval zčásti moderní vývojovou teorii. Svou naukou, že ohnivý prstenec, který původně obklopoval Zemi, pro svém roztříštění obíhá okolo Země a vyzařuje oheň, se poprvé pokouší o fyzikální vysvětlení pohybu hvězd. Podle věčného zákona vzcházejí z NEURČITÉHO-NEOMEZENÉHO stále nové světy a opět se do něho vracejí, "neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času", jak praví závěrečná slova jediného doslova zachovaného zlomku, která dovolují alespoň tušit temné hlubiny jeho nauky." (str. 97)

Heidegger, Martin. Anaximandrův výrok. Praha: OIKOYMENH, 2012.

"V dějinách západního myšlení je Anaximandrův výrok považován za nejstarší. Anaximandros žil pravděpodobně od konce sedmého století do poloviny století šestého na ostrově Samos. Jeho výrok zní obvykle podle tradice takto:

"Odkud mají věci svůj původ, tam také musí zaniknout, podle nutnosti, neboť musí zaplatit pokutu a být za své nespravedlnosti souzeny podle řádu času." (F. Nietzsche)

Diels překládá Anaximandrův výrok takto:

"A z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle stanoveného času." (Diels - Kranz)

Překlady Nietzscheho a Dielse jsou co do pohnutek a záměrů různého původu, nicméně se od sebe téměř neliší. Dielsův překlad je v mnohém doslovnější. Je-li však překlad pouze doslovný, nemusí být ještě věrný. Věrný je teprve tehdy, když jsou jeho slova opravdovými slovy, když promlouvá řečí věci samé." (str. 5-7)

SPOILER ALERT!

"Pokusíme se nyní Anaximandrův výrok přeložit:

"... podle obyčeje; nechávají totiž platit patřičný řád, a berou tudíž na sebe také vzájemně starostlivý ohled (při překonávání) ne-řádu."

Tento překlad nemůžeme ani vědecky dokázat, ani mu nesmíme na základě nějaké autority pouze věřit. Vědecké dokazování na něj nestačí. Víra nemá v myšlení místo. K tomuto překladu se můžeme v myšlení dobrat jen tak, že výrok sám promyslíme. Myšlení je však básnění diktované pravdou bytí v dějinné rozmluvě myslitelů." (str. 84)